Sklo

Sklo představuje v dějinách lidstva po dobu již pěti tisíc let řemeslnou, uměleckou a později průmyslovou výrobu a tvorbu užitých předmětů a uměleckých artefaktů. V jeho zpracování se odráží technické i estetické názory doby. Sklářství je výrobní činnost, která zahrnuje nejen výrobu skla, ale také zpracování sklářských produktů – fajánse, frity, glazur a emailů.

Pomineme- li přírodní sklo obsidián, který vzniká ztuhnutím žhavé sopečné lávy, fulgurity, vzniklé natavením horniny úderem blesku a tektity, tělíska připomínající sklo a u nás nalezené, nazývané vltavíny (moldavity), je teprve sklo lidským vynálezem, ale kdy a kým bylo vynalezeno, to přesně nevíme.

Jeho výroba však patří k nejstarším a nejvýznamnějším objevům lidstva.

  • Nejstarším známým skleněným předmětem je v Thébách nalezená nazelenalá perla, stará přibližně 5000 let.
  • Legendu o vynálezu skla zaznamenal starověký polyhistor Plinius v 1. století našeho letopočtu: V předoasijské Sýrii, u dnešního města Akky, při ústí fénické řeky Belu, přistáli se svou lodí obchodníci rozvážející sodu. Chtěli si připravit jídlo, a protože nenašli na břehu vhodné kameny na přípravu ohniště, použili pod kotlíky větší hroudy sody. Jaké bylo jejich překvapení, když zjistili, že velký žár ohně roztavil sodu s pískem do praménků neznámé průsvitné hmoty – tekutého skla.

Objev skla souvisí, s největší pravděpodobností s tavením rud a s používáním glazury na keramice, a to v místech dávné Mezopotámie, kde již ve druhé polovině 2. tisíciletí tvarovali ze skla první duté nádobky. Napovídá tomu také používání forem – kadlubů, pro tvarování skla, které byly již známé z odlévání kovových předmětů. Také opracování drahých kamenů broušením, řezáním a rytím se přeneslo do sklářské technologie, která tak navázala na vytváření kovových a fajánsových šperků a šperků z drahokamů

Nejstarším sklářským výrobkem nebylo sklo samo o sobě, ale sklovitý materiál, označovaný souhrnně jako fajáns. První fajánsové předměty byly vyráběny již od 5. tisíciletí př. n. l. v Mezopotámii, v Egyptě a později i jinde. Sestávaly z jádra zformovaného ze steatitu, křemičitého materiálu nebo z práškového křemene, pokrytého sklovitou vrstvou. Skelného povrchu bylo dosahováno buď aplikací skelné polevy – rozemleté frity smíšené s vodou a vypálené, nebo ponořením předmětu do roztoku rozpustných solí či do práškové frity a jeho vysušením (tzv. eflorescence) nebo obalením v glazovacím prášku a následným vypálením (tzv. cementace).

Vlastní skleněné předměty, které neobsahovaly jádro z jiného materiálu, se začaly zhotovovat až od poloviny 2. tisíciletí př. n. l. v severní Mezopotámii či Sýrii a vzápětí i v Egyptě. Skutečnými sklářskými mistry starověku se stali Egypťané. Důležitým mezníkem ve vývoji sklářské výroby byl vynález sklářské píšťaly v 1. století před Kristem.

Starověká Čína byla mohutná země se svébytnou vyspělou kulturou, která se formovala od 4. tis. př. n. l. Čínské výtvarné umění je součástí jedné z nejstarších světových civilizací, jak dokládají nálezy. 

Výroba skla zde začala snad již ve 2. stol. př. n. l. Některé zprávy uvádějí, že se sklo a skleněné zboží dostává do Číny teprve na počátku 3. stol. n. l. Bylo dovezeno z Blízkého východu (Alexandrie, Fénicie). V 5. stol. n. l. poslal prý byzantský císař jihočínskému císaři drahocenné skleněné dary, i umělce – skláře, který dovedl opracovávat horský křišťál. Toto umění bylo předáno čínským sklářům, kteří je dále rozvíjeli. V Číně byla zavedena výroba skleněných koflíků, číší a pohárů, které tvarově napodobovaly nádoby mistrně řezané z jadeitu a jiných ušlechtilých domácích kamenů.

Základní výrobní technikou bylo lití skla do tvarovaných forem. Jádrem bývá nejčastěji bílé opakní sklo, na které je nanášena jedna i více vrstev barevného (většinou červeného) skla. Prořezáním tohoto vrstevnatého skla na bílý podklad vzniká hlavní dekorativní technika, jež dosáhla mimořádné úrovně a dala vzniknout krásným nádobám. Při výzdobě byl také užíván dekor z bílého emailu. Podobného sklovitého emailu je využíváno také při malbě nejjemnější keramiky – transparentního porcelánu, který je v době od 7. stol. n. l. mimořádným objevem čínských keramiků.

V čínských sklárnách se vyráběly perly, vázy, misky, nádobky s víčky, koflíky, číše, láhve, lahvičky na tabák aj. Číňané také vyrobili jako první optické sklo, které použili do brýlí.
Největší zvláštností je to, že se v Číně po dlouhá staletí nevyrábělo foukané sklo. Teprve až v novověku začalo užívání, v ostatním kulturním světě už dávno známé, sklářské píšťaly.
Právě v tom, že všechna starší čínská skla byla lita do forem, spočívá obrovský rozdíl mezi čínskými a evropskými skleněnými výrobky. Sklo z evropských hutí i z Blízkého východu je již od změny letopočtu foukáno sklářskou píšťalou a jeho tvary jsou odvozeny z bubliny, z baňky skla. Toto sklo v sobě nese svébytný tvar, vlastní pouze jemu. V Číně se nikdy nevyskytují zvláštní, typicky skleněné tvary, ale vznikalo tu lité přejímané vrstvené sklo, na němž byla uplatněna precizní řezba, převzatá z řezby kamenů, která byla v Číně pěstována již tisíc let.

Podle chemického složení dělíme křemičitá skla na skla:

  1. sodnovápenatá - sklo je lehce tavitelné, štípatelné a vhodné pro foukání (jako např. stará skla antická, sklo benátské, sklo francouzské apod.),
  2. draselnovápenatá (české sklo vhodné k řezání a broušení),
  3. sodnodraselnovápenatá (sklo dnes běžně u nás vyráběné),
  4. draselnoolovnatá (anglická, sklo je měkké a lesklé a využívá se k broušení, lití a výrobě skla optického).

Kromě těchto nejobvyklejších druhů skel existují ještě zvláštní skla, v nichž se vyskytuje kysličník boritý nebo zinečnatý a kysličník lithný.

Zobrazit více
Energetické kameny
tř. Masarykova 145
69801 Veselí nad Moravou
Česká Republika
IČO: 40393488
DIČ: CZ6061060247
Čeština
cz
Deutsh
de
English
en
Hungarian
hu
Polish
pl
Slovenština
sk